Již potřetí úspěšně proběhl letní seminář v Chorvatsku, kde lze příjemně spojit cvičení kung fu s požitky, které skýtá pobyt v přímořském letovisku. Cvičební program začínal časně ráno chi kungovým cvičením zvaným Baduan jin, neboli Osm kusů brokátu, které cíleně pročišťuje všechny meridiány lidského těla. Hlavním programem tréninků byla letos forma Hang Che Pang, v překladu Opičí tyč, nebo také Poutnická hůl, nejpokročilejší cvičenci se věnovali sparingové formě Gong Ji. Doplňkově na zvláštních hodinách mimo hlavní tréninky se vyučovala forma severního šaolinu nazvaná Přímý meč dračího kroku. Tréninky se samozřejmě neomezovaly pouze na formy, nechyběly ani ostatní součásti: aplikace pěstní i zbraňové, chinna techniky, drilová cvičení základních technik jednotlivě i ve dvojicích, lingung a běh. Navíc jsem se věnovali základům boje s nožem a sebeobraně proti noži.
Tolik oficiální část zprávy.
Neoficiálně byl letošní chorvatský seminář poněkud odlišný od předchozích.
První zvláštnost byla, že jsme letos nebydleli v chatkách nýbrž v karavanech. Na první pohled se zdálo nemožné, aby se na tak malém prostoru směstnalo 4 nebo dokonce 5 lidí a navíc některé postele zřejmě předpokládaly že nikdo z nás nemá víc než 150 cm. Ale poté co se délka postelí vyřešila přidáním přistýlek a my se nějak seskládali, nebylo to nakonec vůbec špatné. Uvnitř v karavanech jsme trávili minimum času, takže jsme víc prostoru vlastně nepotřebovali. Všichni byli spokojeni.
Další odlišností bylo počasí. To se zřejmě letos rozhodlo, že nám umožní plnohodnotný trénink a nebude nám ho komplikovat zbytečně vysokými teplotami. Doopravdy teplo a léto bylo jenom v den příjezdu a v den odjezdu (asi aby nás to zmátlo). Kromě těchto dvou dní docela solidně foukalo, nad hlavou se nám honily mraky a občas dokonce i pršelo(!) Po loňských zkušenostech jsme sebou nikdo neměli víc než jednu jedinou mikinu, kterou jsme si vzali jen tak pro jistotu. No a vlastně jsme ji za celou dobu nesundali. Myslím, že ti, co se přijeli opékat na pláži, museli být docela rozčarovaní. My jsme ovšem využili toho, co nabízelo okolí, tedy nádherných vycházek po okolních horách. Pravda, vrcholy o nadmořských výškách 560 mnm nejsou úplně ty nejvyšší na světě, ale když uvážíte, že jsme na ně stoupali od mořské hladiny, tedy od nuly, je to docela vejška.
Třetí zvlášností, možno říci přímo perlou, byl náš pan delegát. Nutno říci, že neoplýval nějakými hlubšími znalostmi historických ani současných chorvatských reálií. Jeptišky z jistého kláštera označil za „nevěstky Kristovy“. Vřele nám doporučoval jakýsi proslulý chorvatský šalvějový med, ovšem rostlina, kterou k němu prezentoval, byla máta. A o jakýchsi sloupech trčících ze země se vyjádřil že „…nejdřív tu stálo cosi, pak něco jiného a teď tu stojí tohle. Ale už nevím, co to je. Ale myslím že je to ještě z doby antiky, nebo možná už ze začátků křesťanství…“. Naopak vynikal ve znalostech místních nudistických pláží a zároveň nám u každé z nich radil, kudy se tam dá zvenku šmírovat. Myslím, že žádný průvodce nikdy neměl vděčnější posluchače. Všichni si celou dobu dávali velký pozor, aby jim neuniklo ani slůvko a tlačili se, aby si ho mohli poslechnout. Dokázal nečekaně oživit a o 200 procent vylepšit jinak naprosto nudný a otravný výlet přecpanou lodí. Ten byl naopak stejný jako vždycky. Viděli jsme nějaké ostrovy, na kterých nebylo nic k vidění, na lodi servírovali fakt nechutnou rakii a na jednom z ostrovů byl „fish picnic“ skládající se z jedné malé rybky a nejedlého bramborového salátu. Drahý pan delegát byl to jediné, co tam stálo za to…
No a to je tak všechno, co k tomu lze říct. Kdo nebyl, nepochopí, kdo byl, nezapomene.
Káťa Hausková